Je noc. Ležím na podlaze a pláču. Ale nejsem smutná. To jenom štěstí vytejká ven. Na tu podlahu. Dívám se do stropu domu co už brzo přestane být naším domovem. Cítím lítost? Asi jo. Ale je to jenom místo. Věc. Tak moc se těším na to, co nás teď čeká, až se na to bojím myslet. Pověrčivost. Že by to...
Už je to dva roky a stejně se mi pořád zdají sny, které tak věrně odrážejí tu míru ponížení a zrady, že se pokaždé vzbudím uprostřed noci a jen žasnu, jak může být vlastní mozek takový zrádce. Kolem mě oddychují děti a já v tu chvíli, i po té době, kdy on už vlastně stihl prožít další život, tak já...
Poslední dobou je všechno tak moc na prd. Zároveň mi možná nikdy nebylo líp. A tyhle dva pocity musím zkombinovat dohromady tak, aby to bylo k žití. Protože někdy už skoro není. Musím z těch dvou opačných extrémů zprůměrovat svoje dny tak, abych mohla jít alespoň trochu rovně. A to je dřina taková, že si skoro denně říkám, jak dlouho...
Víš, ty schody, po kterých teď chodíš každý večer domů, byly původně strmější. Ale nedalo se po nich pohodlně chodit a později ani jezdit s kočárkem, tak jsme je prodloužili. Botník, kam si po příchodu uložíš svoje střevíce, jsem si kupovala ještě do původního bytu, než jsem poznala manžela. Do bytu v centru hlavního města, kousek od místa, kde...